Obsah
Tady je popis naší cesty na noční hře TMOU jejíž třetí etapa se odehrála v pátek 2.11. 2001 cca 16:30 az do soboty 3.11. 2001 cca 10:00 tradičně v Brne. Více informací např. zde
Obsah |
|
Tým Nepoddajný uzlík, jsme dali dohromady minulý ročník TMOU. Byl sestavený z Jirky (23), Mipa(23), jeho bráchy Mepa (21) a mě (Martin (21)). Tenkrát jsme se ještě jmenovali Nepoddajný uzel a jakožto nováčci soutěže jsme samozřejmě měli velké ambice na vítězství. Jo tenkrát...
Všechno šlo hladce, dalo by se říct výborně. Všechny šifry jsme luštili skoro z fleku, dokonce jsme i nagrabovali CDčko s písničkou Partyzanska a odhalili zakódovanou morseovku .../-./.--. (SNP).
Osudnou se nám stala šifra, tuším poslední, v městské části hry. "Turistická žlutá značka", kterou jsme našli asi v půl dvanácté v noci (mimochodem skvělý čas) nám dala zabrat dalších šest hodin, protože jsme prohledávali všechny 3 značky z blízkého (i dalekého) okolí. Myšlenka na názvy ulic nás sice napadla, ale nechali jsme se zviklat jiným týmem a s vidinou snadného nalezení postupu jsme na správné místo nezajeli.
Letos jsme proto očekávali, že hra je opravdu náročná a že na 90 % přijde krize, na kterou bude třeba se připravit. Když pominu klasické vybavení (pořádné oblečení, jídlo, dalekohled, zapalovač, svítilny, kompas, mapy, typové šifry), přidali jsme ještě několik důležitých věcí. Pod heslem "Kdo se nenají, chcípne" jsme nabalili o něco více potravin, pro účel komunikace přibyly mobily a pro zahřívání zevnitř i plácačka pálenky (mimochodem moooc dobrá - domácí, pozn. red.)
Krizi jsme chtěli překonávat písní proti trudnomyslnosti, která nás hnala dále do boje stejně jako když Husité pěli "Kdož sú boží bojovníci". Ale o tom později. Tak jsme se sešli na kolejích v Brně asi už o půl jedné a sjednávali strategii postupu. Pátý člen týmu, kterým měl být Štěpán, nás bohužel oslabil už na začátku, protože někde špatně našlápl a s pochroumanou nohou pro něj TMOU III skončila už před startem. Poslední a důležité opatření bylo přejmenování týmu na Nepoddajný uzlík, neboť po zkušenostech z loňska jsme už za cíl neměli "Natrhnout všem ...(trika)" ale pouze skromné přání "rozluštit poslední šifru".
Na kopci Planýrka to bylo strašné:) Hrnoucí se davy lidí mohly
v očích nezasvěcenců vypadat jako příslušníci sekty, kteří očekávají brzký konec
světa a s pomocí LSD to tu chtějí rychle skončit a odejít do "věčných lovišť".
Na parkoviště jsme poslali MIPa který měl můj mobil, aby nám mohl rychle předat
informace. Po západu Slunce (což byl také velice krásný zážitek z hry) se z ničeho
nic objevilo 5 autobusů, což jsme z dálky pozorovali dalekohledem. Dokonale
zastínily výhled a všechny zástupce týmů odvezly neznámo kam. Zkoušeli jsme
volat Mipovi, ale měl vypnutý mobil (a údajně i černou pásku přes oči).
Ovšem zjistili jsme daleko horší věc. Já jsem
mu zapomněl říct PIN. Error jako hrom, mobil teď byl k ničemu a to všechno
hned na začátku. Hoši mě ujišťovali, že to Mip vyřeší, což mě trochu uklidnilo.
Naštěstí Mip brzy zavolal z cizího mobilu a hned první větou se nás ptal:
"Jakej je PIN, řekni mi rychle PIN." První lehká krize se úspěšně vyřešila bez
větší časové ztráty. Mezitím než Mip zavolal, začal vpravo od kopce vybuchovat
ohňostroj, což na 2. listopadu (Svátek všech svatých) je dosti podezřelé.
Na místě odpalu byla krabice s první rozcvičkovou šifrou.
Řešení bylo nasnadě a z fleku jsme ho kreslili hned do papíru. Při prvním pohledu na nuly a jedničky jsme chtěli sice řešit binární strom (inu nemoc z oboru), ale někoho napadlo, že když je to rozcvička, že to tak složité nebude a prozkoumat 2 varianty morseovky už pak vůbec nebyl problém.
Řešení: Sady národního odboje.
"Rychle mapu", zavelel někdo. Na mapě však nebylo nic takže jsme se jali shánět informace od "domorodců". Poté co brácha Jirka kontaktoval bezvýsledně asi 4 důchodce (přece jen by mohli nějaký odboj pamatovat) jsme si řekli, že zavoláme na informace, kde to URČITĚ BUDOU VĚDĚT. No problém byl v tom, že nikde nebyla budka. Tak jsme volali Mipovi, který byl už na nádraží, ať to briskně zjistí. Všude byla velká spousta týmů a když jsme se ptali jednoho Brňáka, začal dokola vykřikovat: "Sady národního odboje, Sady národního odboje, to je myslím tam a tam". Na výzvy, aby byl trochu míň hlučný nereagoval, takže se šifra stala veřejnou záležitostí. Bylo nám jasné že v této části hry se vůbec nerozhoduje takže jsme to tak tragicky nebrali.
Místo jsme přece jen vytipovali a Mip nám ho jen potvrdil, takže jsme se domluvili, kde se sejdem a šli na šalinu. Na křizovatce u Družby (naproti Delvitě) jsem zůstal a čekal na Mipa, zatímco hoši šli najisto k lavičkám pro šifru. Ještě vykládali, že tam seděli babky vedle kterých "to" bylo a některé týmy náruživě prohledávali okolí a kolem laviček se vůbec nedívali. (inu pod svícnem bývá tma).
Získali jsme dvě fólie, jednu od Mipa, jednu z krabice u laviček.
Řešení jasné, Burianovo náměstí - kaple. Mapa všechno jen utvrdila. Šalinkou jsme dojeli hned na místo, kde už slídilo dost týmu, inu přece jen 900 lidí se v Brně pozná, zvláště když se všichni mají chovat nenápadně:-)
První úvaha vedla k prohledávání okolí kopličky a kreslení bodů do mapy. Pak nějakým šalamounským způsobem vyvodit, kde bude další zpráva. Jenomže kolem kapličky nebylo nic, až snad na číslo 2. Nevěda co dělat, hledali jsme jak policejní psi, ale vsjo marno.
Pak jsem si teprve všiml, že hned první značka je na kapličce. Dedukcí jsme vyvodili, že máme jít po značkách dál a dál. Problém: malé značky, fúra lidí, asfalt, beton. Tento typ úkolu se mi moc nelíbil. Nemám příliš rád útoky hrubou silou, ale jiná cesta nevedla, takže jsme bloudili, hledali a motali se jako Maďaři v kukuřici. Asi za hodinu a půl jsme měli disketu. Seděla v krabici u koncové značky (strom s dutinou).
Když jsme uviděli jednoho účastníka, jak bleskurychle otevřel notebook a na lavičce začal zkoumat šifru, chvíli jsme jen nevěřícně koukali s jakou vážností do toho ostatní týmy jdou. Jeli jsme tedy na koleje, protože kdyby byl potřeba internet, nebo výpočetní síla, kdo ví:-))) Koleje byly naštěstí blízko, takže jsme tam byli v cuku-letu. Ale disketa? - Úplně prázdná.
Jako informatici jsme si řekli, že stačí 11 písmen na LABELu diskety, ale tam taky nic nebylo. Chtěli jsme teda volat organizátorům. Pak ale jsme odlepili štítek a při pohledu do světla, bylo jasné, že není potřeba disketová mechanika, ale stačí prachobyčejné kladivo. Heslo: Když to nejde silou, tak to jde ještě větší silou:-) Za bavlněným obalem kolem magnetickeho média byl miniaturní papírek. (Ti kluci snad museli lisovat diskety.)
Postup jasný, uvažovali jsme jestli se rozdělit hned nebo až pak, ale místa nebyla tak daleko od sebe, takže jsme jeli všichni najednou.
U pomníku J. Merhauta byla šifra 5a
takže jsme očekávali že na druhém místě bude něco ve stylu P=10, Q=4, prostě bližší určení oněch neznámých bodů. Vyslali jsme tam MIPa s MEPem a dali se do hledání kontejneru:-) Do jednoho jsem vlezl, holky na mě koukali, jak na homelesa a ušklebovali se, ale byli rády, že tam nemusí lézt samy. V kontejneru nic, jen smrad jako v dikobrazí kleci.
Čekali jsme tudíž, jak pochodí kluci. Asi po půl hodině zvonil mobil. Že
už mají zprávu od druhého pomníku.
Koordinovaně jsme přepsali jejich návod k nám a náš návod do jejich mapy a jali se hledat zprávy. Střed kružnice opsané jsme vyznačili z hlavy. Zpráva tam byla, no problémo. Výborna akce, organizátoři za tehnle úkol mají u mě velké plus.
Než kluci dojedou, s bráchou jsme zatím luštili, ať neztrácíme čas. Protože oba známe čínskou abecedu, nebyl problém určit, že to opravdu čínské znaky, které známe, NEJSOU.:-) Co když to ale bude právě ty, které neznáme? Bližší úvahy o Čínsko- českém slovníku jsme radši nerozvíjeli a nasedli do šaliny a jeli na místo, kde měli čekat Mip & Mep. Sotva jsme však sedli do vyhřáté tramvaje, řešení se samo vyjevilo. Já viděl Kostel, Jirka Komín.
Bylo jasné: čtvrt Brna - Komín v ní kostel. Vše jsme byli zvyklí konzultovat
s mapou, která správnou úvahu opět potvrdila. Hoši mezitím dojeli a
s nápovědou
jsme se vydali autobusem do Komína.
Přicházíme ke kostelu a tam už opět sedí několik týmů. Nebylo jich moc,
takže jsme zatím asi moc neztratili. Berem do ruky šifru a je jasné, že tohle
bude něco pro nás. Skutečně.
Jirka s Mepem luštili první část, Mip a já druhou. S Mipem jsme to měli dost rychle, v podstatě se ta cesta dala hledat, abych tak řekl "analyticky" vyšli jsme ze dvou pětek a rychle dostali, řešení, které nikde nehaprovalo.
Jak Mep s Jirkou udělali tu druhou, doteď netuším. Ale měli to snad na druhý pokus. Skvělé. Teď mě tak ještě napadá, co by se stalo, kdyby existovalo více řešení, organizátoři by museli zajistit, že všechny dávají stejné x a y. Pochybuju ovšem, že by zkoušeli všechny kombinace, ale o tom se ještě zmíním.
Číslo cíle bylo 46 a protože jsme věděli, že tím směrem se má odehrávat terénní část hry, šli jsme najisto. Dokonce si myslím, že jsme předběhli tak 3-4 týmy. Tohle jsme měli opravdu rychle vyřešené.
Po delší cestě šalinou a kratší chůzi jsme se dostali k pomníku, kde asi tři
týmy luštily šifru s pracovním názvem "spermie".
Na první pohled bylo jasné, že na rozmnožování nedojde, zvláště, když v týmu nebyla ani jedna dívka, takže jsme vytušili, že spermie asi nebudou spermie ale mapové značky pramenů. Opět mapa všechno osvětlila. Kvůli předpokladu, že v polovině hry bude "Vrcholová kniha" zbyl už jen jeden menší problém, a to určit správný azimut a kopec. Vzdálenost určil Mep z hlavy, já s Jirkou jsme to ověřovali na kalkulačce:-))) obojí vyšlo stejně, akorát Mepovi asi o minutu rychleji, protože ťukat čísla do mobilů zmrzlými prsty se ukázalo jako dost neefektivní. Cesta zřejmá, hurá do terénu.
Cestu jsme naplánovali jako nejkratší možnou, tedy přímo do kopce v nejprudším
stoupání, ale přece nejsme žádní papíráci. Úplněk pěkně svítil na cestu,
nebylo třeba ani baterky. Pravda, mlázím na louce se nešlo zrovna nejlépe,
ale představa, že se konečně dostaneme i do terénu nás hnala dopředu, jako
když se urve lavina a teď se to na vás valí. Cesta se nedala poplést, šlo
se stále do kopce. Začalo už však hodně přituhovat a v lese už nebyl Měsíc
vidět, takže atmosféra hry začla hrdě dělat čest svému jménu. Na kopci
a v knize jsme byli řádově asi patnáctým týmem, všude už byli rožnuté "lampičky";
minimálně 5 týmů luštilo romanticky při kalíšcích. Řekli jsme si, že se najíme,
protože přece: "Kdo nebude jíst, chcípne." a při té příležitosti mrkneme
na šifru.
Co první padlo do oka bylo, obrovské množství čísel. Říkáme si, "Je tam zbytečné moc informací" to bude asi výplň. Nápověda 1 se nerovná 2 byla sice pěkná, nicméně to ví i dítě v první třídě. Množství sudých čísel, bylo udivující, lichých přece jen o dost míň. Někdo řekl, zaškrtneme všechny liché:-), a druhý: "Ne, nebudeme do toho škrtat:-(". No naštěstí po chvíli jsme lichá čísla přece jen zakroužkovali. Řešení spatřilo světlo světa.
Kóta 318,1 (či co to bylo) byla opět na mapě, takže nebyl pochyb. Když jsme odcházeli, ostatní týmy stále luštily, takže tohle se nám také velice vydařilo.
Problém však byl dostat se na správné místo. Mapa byla málo podrobná, lesní cesty, které jsme napříč míjeli, nebyly vůbec vyznačené, údolíček po pravé straně (tj. na severu) bylo pořád víc a na Žlutou značku jsme se nechtěli vracet. (Od minulého ročníku nějak nesnáším žlutou barvu a noční můry, které se mi občas zdají, stále opakují něco ve smyslu "Turistická žlutá značka" pozn. red.)
Nicméně se prokázal Mipův šestý orientační smysl a na správnou trasu jsme po chvíli narazili, takže už nebyl celkem problém dostat se k vodě a získat další šifru. Kolem potůčku bylo na svahu tak pět týmu a všichni upřeně hleděli - patrně na šifru.
Najít šifru nebyl problém, byla na ostrůvku kolem bahenní lázně, takže když
pro ni Mip skočil, nevadilo mu ani, že "zahučel" přímo do bahna. Radost
ze zisku převážila všechno.
I chce se málem říci, že šifra je jednoduchá. A myslím, že si to organizátoři (a mnozí další) myslí stále. Ovšem není všechno zlato co se třpytí. Tahle šifra nás naprosto zlomila. Luštili jsme ji asi 4-5 hodin. Kolem nás se kupily ostatní týmy a stále nikdo neodcházel. Problém nebyl v šifře jako takové, ale v systému přístupu.
Vystříhat puzzle za už dost silného mrazu jsme zvládli. I začali jsme skládat
tvary do předem dané mřížky. Za chvíli jsme měli řešení. Nádherné, elegantní,
sedělo, jak když prdne do vody. Ale ouha, nešlo to vůbec číst. Bez ohledu
na rotaci písmenek z toho nic nelezlo. Permutovali jsme řádky, sloupce,
zkoušeli posunovat v abecedě, číst podle směru rotace aj. nesmysly. Některé
týmy začaly zakládat ohně. Že za oheň v lese je pokuta 20 000 korun,
je v tu chvíli asi vůbec nezajímalo a ani se jim nedivím. My jsme zkoušeli
v této chvíli trudnomyslnosti zpívat píseň:
|
Někteří účastníci uléhali do spacáků se slovy, že na to s...u. Inu šifra ne a ne povolit. Pak vznikla dohoda mezi týmy, že jestli to někdo vyluští, tak ať aspoň řekne, že to má řešení, aby to věděli ostatní.
Skutečně asi ve 3 hodiny ráno jeden tým zavelel, že to rozluštit jde, oheň nechal hořet ostatním, kteří přicházeli a se slovy, "my jsme ale kreténi, to šlo udělat za 15 minut ", zmizel v hloubi temnoty.
No a tak jsme pokračovali dál, já jsem překonal krizi asi kolem 2 hodiny ranní, takže jsem najednou byl plný elánu do dalšího luštění. Ale podmínky za kterých to všechno probíhalo byly strašné. Ilustroval bych to asi takto.
Představte si, že vás někdo zavře do mrazáku, kde si máte svítit led-diodou, a skládat puzzle, které je z papírků, na které když se foukne, padají hned k zemi jako jarní sníh. Ke všemu vám ještě dochází vzduch a v dáli tiká časovaná bomba.
Napadaly nás i takové zvrhlosti, že se to má skládat kolem toho výchozího tvaru, že se má z černých čtverečků složit uvnitř nějaký tvar a na vymezené pole se nemá vůbec hledět. Nasadili jsme všechny páky, ale vsjo marno.
K úvaze, že se to nemá vůbec skládat, jsme dospěli poté co jsme zkonfrontovali výsledek složení s jedním z týmů, který měl všechno jako my, jen jeden prvek symetricky otočený kolem diagonály. Bylo jasné, že existují dvě řešení, z toho jsme usoudili, že je to blbost, protože přece i z minula víme (viz. turistická žlutá značka - ty byly na mapě 3), že jakmile je více řešení, je to určitě špatně. Navíc chyba byla v tom, že jsme to slepili izolepou aby se naše "skvělé" řešení nerozpadlo. Teď už víme, že kdyby se rozpadlo, možná bychom přišli na zbylé 2 řešení, z nichž jedno dávalo smysl, pokud se šifra četla od spodu bez ohledu na rotaci písmenek.
V 7 ráno jsme to zabalili, kluci už byli tak zdeptaní, že jsme se odhodlali a "poddali se" ačkoliv jsme Nepoddajný uzlík. Nutno dodat, že tohle by zlomilo i silnější kousky. Marek (Mep) na zpáteční cestě usínal i za chůze, jeho brácha (Mip) se o něj musel postarat. Když jsem se vrátili do civilizace, stále jsme nacházely týmy, které šli třeba teprve na kopec v horším případě, teprve k přehradě. Jedna věc nás však fascinovala. V jednom týmu se objevila dívka (prý z jiného týmu, který to zabalil) a říkala něco o tom, že vy už to balíte, dyť je 8 hodin ráno...ještě máte 4 hodiny času. Neuvěřitlená odhodlanost, dát do toho vše, hned bychom ji brali do týmu. I řekli jsme si: "Toho bohdá nebude, aby uzlík se poddal dřív než nějaké děvče (mimochodem moc pěkné)", tak jsme znovu sedli na lavičky a znovu začali luštit. Ovšem to už byly úplné blbosti. Mě třeba napadaly věci, kde se udělaly skupinky po čtyřech a do nich se doplňovaly písmena vždycky z jednoho čtverečku...
Řešení jsme nenašli a museli jsme opět probudit Mepa, abychom konečně jeli na koleje. Na cestě ke kolejím jsme potkali účastníka, který povídal, že počet řešení téhle šifry bylo 3. My jsme hned tušili, že jich musí být sudý počet (vlivem osově symetrického prvku) a že stačilo přijít na to správné.
Na kolejích po horké sprše, v teple, po důkladné analýze a backtrackingu objevil Mip správně řešení, vedoucí na seník západně od Ríšovy studánky. Nebylo co dodat. Postup byl zřejmý, ovšem jak to bylo dál to už nikdy neprožijem, pouze zprostředkovaně. Je to velká škoda.
Jen jedna věc nám nejde do hlavy. Když jsou 4 řešení, pravděpodobnost, že přijdu na to správné je 25%. Pokud vezmeme v úvahu, že jedno řešení je "skoro správně", neboť vršek šifry se dá přečíst, ale spodek trošku hapruje, nechápu, proč naprosté většině týmů, které seděly u ohňů vycházela pouze ta dvě úplně špatná řešení. Říkáme si, že by to měly být jevy nezávislé a podle zákona velkých čísel by aspoň 1/4 ne-li více týmů mělo dospět ke správnému řešení při prvním pokusu o složení.
Nyní asi víme, proč to tolik lidí dělalo špatně. Když chcete najít řešení, je potřeba postupovat systematicky. To si řekli asi všichni. Takže našli tři prvky, které se dají umístit do horního levého rohu. Vyzkoušeli první a po čase zjistili, že žádná cesta nevede k řešení. Dali tam druhý prvek a taky to mohl třeba být ten, který na řešení nevedl. Když tam dali ten prvek, který na řešení vedl (ovšem hned na 4 řešení), zkusili k němu najít prvek vpravo od něj. Lidé prostě postupovali asi takto:
První do levého horního rohu, pak druhý doprava od něj, pak třetí do pravého horního rohu, pak do levého dolního rohu, dolů doprostřed a konečně vpravo dolů.
Pokud v nějakém kroku nešlo prvek umístit, vrátili se o krok zpět a zkusili tam umístit jiný prvek (nebo ten samý, ale rotovaný). A právě tady je ten problém.
Když se umisťuje prvek do pravého horního rohu (levý horní a prostřední už jsou obsazené), tak daleko více do očí bije jeden že zbylých prvků, který do rohu vpravo nahoře daleko lépe "sedí". A to je právě ta chyba, protože tam má být prvek, který tam "sedí" jen tak "napůl", dole se to pak ve svém důsledku přerovná a vyjde správné řešení. Když už však člověk přijde na řešení, které pasuje konečně do mřížky, nechce se ho vzdát a vykašle se na dokončení prohledávání.
Aby se mu to nerozsypalo, přelepí to izolepou...a celá šifra jde do...(kytiček)
Skutečně to šlo vyřešit za 15 minut, ale buď to chtělo trochu štěstí, nebo to chtělo začít systematicky z jiného rohu, třeba právě zdola. Pamatuju si, že mi při luštění vyvstanula myšlenka, jestli když začneme vlevo nahoře, jestli nás to nějak neomezí. Odpověděl jsem si, že určitě ne, když projdeme všechny varianty.
Měl jsem pravdu, ale my jsme všechny varianty bohužel neprošli. S vidinou složeného řešení jsme začali vymýšlet šifry v šifře a jiné zhovadilosti. (Ovšem to, že to opravdu nebude šifra v šifre nemohl nikdo vědět, protože u organizátorů si nejsme jisti vůbec ničím:-), jak ostatně ukázala hned následující šifra.)
"Jiří, tak do kávy bych nešel." MIP při přípravě na hru komentuje naše záložní zdroje.
"Příště vytvoříme tým ze čtyř jaderňáků a mě." Jirka při devátém prozvonění mobilem MIPa , přičemž tento se stále neozýval.
"Ty vole, on nemá PIN." Martin při zjištění počátčního errorku s půjčením mobilu MIPovi.
"A nezapomeňte, kdo nejí, chcípne." MIP při přípravě na hru komentuje zásoby jídla.
"Byl sem zticha ne proto, že mi to nevadilo, ale proto, abyste tam spadli taky." MIP komentuje své zapadnutí do bahnitého okolí místa desáté sifry.
"Teď přijde lesník a má vyděláno." Jirka při pohledu na les, kde hořelo osm ohňů.
"No tak to jste teda hodně vzadu, když jste až za náma." Martin při živé diskusi s týmem, který jsme právě předběhli.
Co říci závěrem? Všem organizátorům bychom chtěli poděkovat, za skvělý ročník hry, která podle mého názoru nemá v ČR obdoby. Škoda jen, že jsme se nestihli dostavit na vyhlášení, abychom jim projevili úctu a dík za skvělé zážitky ze hry přímo na místě. Dále také velice odceňujeme eliminaci náhodných nalezení dalšího postupu typu: "Nevěděli jsme kam jít, tak jsme šli na nádraží a tam to bylo." A vůbec, celé to mají skvěle vychytané. Jednu věc si ale neodpustím.:-) Zajímalo by mě, jestli sami organizátoři věděli, že ta desítka má více řešení a dali je tam schválně nebo to byla čistě a jen ironie štěsteny. Nicméně nezbývá než ještě jednou vyslovit poděkování.
Na dalším ročníku samozřejmě nebudeme chybět a těšíme se na souboj s dalšími týmy, kteří hodlají projít TMOU.