Právě nepřipouštění si jiné soustavy souvisí s naší výukou, ve které se o jiných soustavách nic nedozvídáme. I přes to, to ale byla dlouhá, často přerušovaná, doba, než naše číselná soustava spatřila světlo světa.
V nepozičních soustavách musel existovat speciální znak pro každou mocninu desíti (za předpokladu, že byla využívána desítková soustava, používaly se například i čtyřkové, pětkové nebo šedesátkové soustavy). V těchto soustavách také chyběl symbol pro nulu, jednotlivá čísla pak vznikala kladením jednotlivých symbolů za sebe, aniž by bylo nutné dbát na jejich vzájemné pořadí.
Základním předpokladem pro poziční soustavy byla existence poziční nuly, která znamenala prázdný symbol - vynechání příslušné mocniny desíti. Poté má v zápisu čísla každá číslice specifické postavení k ostatním číslicím, protože na pozici číslice závisí její násobek s mocninami desítek, tj. jedna cifra znamená jednotky (tedy cifra krát 100), další v pořadí desítky (cifra krát 101), další tisíce (cifra krát 102) atd. Poziční zápis čísel má obrovskou výhodu v mnohem snažší práci v této soustavě než v nepozičních soustavách a ve faktu, že potřebujeme pouze deset symbolů pro reprezentaci čísel v desítkové poziční soustavě, zatímco v nepoziční jich potřebujeme nekonečně mnoho.
Úvod - Úroveň matematiky starých kultur - Poziční a nepoziční soustavy